close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Soutěž soutěžící + hlasování

3. října 2008 v 20:04 | SaBíí |  Others
Takže zůčastnily se čtyři děvuchy s povídkama a jedna s obrazkem :) Povídky si můžete přečíst v CČ :D

1. Laura007 s opravdu pěknou povídkou :) :
"Bello, netvař se tak," nakazoval mi Charlie, když si mě přišel vyzvednout k Angele do pokoje. Na obě jsem měla bílé šaty dlouhé až na zem, obšívané perličkami, krajky a vlečku. Ovšem, Alice by nikdy neměla nic průměrné. Musím uznat, že mi to opravdu slušelo. Jemně namalovaná, vlasy vyčesané nahoru do drdolu a všude ty malé perličky. Angela si povzdychla. "Vypadáš překrásně." "Dík, ale to ty taky." Ang mi šla za svědka, protože Jacob to odmítl. Velmi mi to ranilo, ale slíbila jsem si, že dnes na něj myslet nebudu a udělám všem radost mou dobrou náladou. I když zatím za moc nestála. A moc tomu nepomohlo ani to, že jsem se od rána neviděla s Edwardem. "Ženich nesmí vidět nevěstu dřív, než před oltářem," to byla Alicina slova. Čapla jsem obrovskou kytici bílých lilií a rudých růží. Už teď jsem mohla uhodnout, že tyhle květiny budou dnes všude. Alicina posedlost. Charlie měl na sobě nový oblek, který mu Alice pořídila. Nedala jinak. A vypadal v něm dobře. "Tak jdeme," řekla jsem a vykročila z toho malého pokojíčku, který se dnes stal salonem krásy. Alice nechtěla, abych viděla jejich dům dříve. Jistě, dovedla jsem si to představit. Bude to velkolepé. Že pojedu na svou svatbu policejním autem už jsem se smířila, tak jsem nasedla dozadu spolu s Angelou a maminkou, která byla pořád tak trochu vyjukaná. Nechápala mě, že se vdávám tak brzy. Ostatní už se s tím tak nějak smířili. Ty začátky a věčné potvrzování: "Ano, opravdu to myslíme vážně." "Ne, neděláme si legraci," už máme za sebou. A většina už konečně uvěřila, když už jsme byli v takovém stádiu. Vepředu vedle Charlieho seděl Phil, který si vzal volno, i když jsem mu to zakázala. Dojeli jsme ke Cullenovým a mě spadla brada. Čekala jsem hodně, ale tohle ne. Předčilo to všechny moje fantazie. Všude byly květiny, svíce, bílé a rudé koberce, stuhy, světla a ještě jednou květiny- růže, lilie a myrta. René jenom vydechla, bylo to na ní taky dost a nepoznala ještě Alicino šílenství, když připravuje nějakou oslavu. Vystoupili jsme z auta, já se zahákla za Charlieho a vyšli jsme po bílém koberci. Emmett si sehnal licenci, aby nás mohl oddat. Alespoň to. Nechtělo se mi někam trajdat. Bílý koberec vedl dozadu za dům k malé říčce. Tam už všichni byli. Když jsme přišli, ten hlouček jen slastně povzdychl. Nevím proč. Sice jsem měla být já jako nevěsta nejkrásnější, ale při pohledu na Alici a Rosalie jsem pochybovala. I Esmé to velice slušelo. Měla dokonale narovnané vlasy, sepnuté ke straně růžovou květinou a na sobě splývavé, starorůžové šaty. Carlisle k ní ladil kravatou ve stejném odstínu. Alice měla krátké, tmavomodré šaty, vlasy se jí kroutily v prstýncích kolem jejího dokonalého obličeje a na hlavě měla modrou čelenku. Jasper stál vedle ní. Černé kalhoty a tmavomodrá košile tvořili silný kontrast s jeho světlou kůží a vlasy. A Rose… no Rose- sytě červená minisukýnka a smetanový korzet. Vlasy sepnuté do krásného účesu s červenými korálky v nich. Emmett jí držel kolem pasu a opět ladil smetanovou košilí a červenou kravatou. Ale ten nejkrásnější z nich stál sám. V černých kalhotách, bílé košili a kravatou ve zlaté, jako jeho vlasy a oči. Byl prostě neodolatelný. A ten božský tvor čekal na mě. Emmett vystoupil z davu, postavil se za malý stoleček, obsypaný rudými lístky růží. Charlie mě předal Edwardovi. Konečně. Konečně jsem se ho mohla dotýkat. "Jsi nádherná," zašeptal , "ne, to je málo. Ty jsi úplně kouzelná." "Děkuju," špitla jsem, "ale to ty jsi tu ten nejkrásnější." Jen se uchechtl. Došli jsme ke stolečku, který se na dnešek proměnil v oltář. Za mnou jako svědek stála Angela a vedle ní Jasper. A já jsem si uvědomila, že nastala ta nejdůležitější chvíle. Zhluboka jsem se nadechla. Emmett nejdříve všechny přivítal a potom začal s tím hlavním. Pro mě to bylo vlastně celkem jednoduché. Když Emmett četl slib, bylo hrobové ticho. Jen když říkal "..dokud vás smrt nerozdělí," měli jsme my zasvěcení co dělat, abychom udrželi vážnou tvář. Edward mi při tom jen lehce zmáčkl ruku. Potom nastala moje chvíle. Říct Edwardovi "ANO". Otočila jsem se na něj poté, co se mi Emmett zeptal. Málem jsem se v jeho očích opět utopila. Slabě jsem řekla "Ano". Edward se na mě usmál. Následovala stejná otázka pro Edwarda. Otočil se na mě. "Ano," řekl oproti mne hlasitě, pyšně. Vyměnili jsme si prstýnky. Měli jsme krásné. Kombinace žlutého a bílého zlata v drobných ornamentech. A novomanželský polibek. Ovšem. Edward se ode mě radši včas odtáhl, abych nelapala po dechu. Teď by se to moc nehodilo. Věděl to moc dobře. A bylo po všem a já byla Paní Cullenová. Brr… Paní. To je strašné slovo. Alespoň Mladá paní Cullenová. To je lepší. A následovala gratulace. První přiběhl Charlie. Samozřejmě. Potom Renéé, Carlisle, Alice, Esmé, Phil, Rose, Emmett, Jasper, Angela, Ben, Mike, Jessica, Austin a ostatní, kteří pro mě tolik neznamenali. Většinou nějací Charlieho přátelé a také Edwardovi známí, nejspíš přes Carlisleho. A potom jsem ho uviděla. Černé kalhoty, oranžová košile a černé vlasy sepnuté do culíku. Jacob. Ne, on přišel. Chvilku jsem na něj koukala s otevřenou pusou a nevnímala děj okolo. Edward si ho také všiml. "Jen si s ním běž promluvit, miláčku," řekl s klidem a pustil mou ruku. Nevěděla jsem, jestli chci. Ale ano, jistě že chci! Jacob postával dál od hloučku a opatrně se na mě usmál. Pokynula jsem na něj a zašli jsme za roh. "Bello…," vydechl. "Jacobe, ty jsi přišel." "Vadí ti, že jsem tady?" jeho obličej byl hned zklamaný. "Ne, ne. Jenom mi to překvapilo. Říkal jsi, že nepřijdeš." "Ano, ale musím ti pogratulovat, Bells. Teda a strašně ti to sluší," řekl už s klidnějším výrazem a prohlížel si mě. "To tobě taky," vyhrkla jsem rychle. "Ale, to říkáš jenom ze zdvořilosti," usmál se. "Ne, fakt jsi fešák." Opravdu mu to slušelo. Byl veliký, obrovský a to oblečení to ještě podtrhávalo. Vzal mě za ruce. "Bells, přišel jsem ti popřát hodně štěstí," řekl a jeho výraz zněžněl. "Ach Jacobe…" vydechla jsem a zadržovala slzy. Ne, dnes nemůžu plakat. To nemůžu Edwardovi udělat. Ale věděla jsem, jaké je to pro Jacoba těžké. "Ne, Bello, já to myslím vážně," jeho oči byly plné upřímnosti a smutku. I když toho tam tolik nebylo. Nebo jsem si to jenom nalhávala? "Víš, přemýšlel jsem nad tím dlouho. Měl jsem těžké období. A uvědomil jsem si, že chci jediné. A to, abys byla šťastná. Ať už to bude s člověkem nebo s upírem. Já jsem člověk a dlouhou dobu jsem si říkal, že bych byl pro tebe lepší. Ale vidím, jak jsi teď šťastná. Pokaždé, když se na tebe Edward usměje, roztaješ. A když se tě dotkne, podlamují se ti kolena. Jsi šťastná. I když s ním, ale miluješ ho a to je hlavní. To je to, co já chci. Chci, aby sis život užívala. Nebo věčnost. Chtěl jsem tě sice pro sebe, ale ty bys sejně pořád myslela na Edwarda," říkal to něžně a mě už tekly slzy. "Jacobe, já tě mám tak ráda. Vždycky budeš můj nejlepší přítel. Vždycky," obejmula jsem ho a vzlykala mu do košile. "Bello, asi bych měl změnit jeden svůj slib…?" ztuhla jsem. Představa, že ho už nikdy neuvidím, mi řezala do srdce díru. "Ne, Bells, neboj se. Víš, slíbil jsem ti, že vždycky budu čekat v záloze," ano, to jsem věděla, i když jsem byla přesvědčená, že budu už navždy s Edwardem. "Bello, co kdybych ti radši slíbil, že se jednou stejně otisknu?" nevěřila jsem tomu, co říká. Přece tvrdil, že mě miluje. Ale kdyby se tohle stalo, byla bych moc šťastná. "Ach Jacobe, to by bylo skvělé. Ale vždyť ty… -" "Ano, Bello. Já tě miluju, ale vím, že ty miluješ Edwarda. Já nechci smutně čekat až do konce života, víš? Taky bych měl rád svoji lásku u sebe. A tak… tak si myslím, že by bylo lepší, abych se někdy otiskl, sice to nedokážu ovlivnit, ale budu se alespoň snažit. I když bych jí nejspíš nedokázal milovat tak, jako tebe, stejně bych jí třeba dokázal dát tolik lásky, aby byla šťastná." "Děkuji, Jacobe," kéž by se tohle stalo. Jacob mě od sebe odtáhl a podíval se mi do očí. "Ale vždycky tu budu pro tebe, jako přítel." "I když budu... -" "Ano, i když budeš taky pijavice," slíbil a roztáhl pusu do úsměvu. "Děkuju ti, Jacobe. Moc ti děkuju," pořád jsem plakala, ale věděla jsem, že už se budu muset vrátit k ostatním. Jako kdyby mi četl myšlenky. "No, Bells. Měla by ses vrátit. Jen já bych ještě chtěl mluvit s Edwardem." Vykulila jsem oči. "Dobře," a vykročila jsem. Došli jsme k hloučku, kde stál Edward, Alice a Jasper. Když nás Edward viděl, přišel k nám. "Ahoj Jacobe, jsem rád, že tě tady vidím," pozdravil klidně. "Ahoj Edwarde," řekl Jacob a natáhl k Edwardovi ruku. Ten jen povytáhl obočí. I já jsem byla zmatená. Potom udělal Edward krok a stiskli si ruce. "Jen jsem ti chtěl taky popřát hodně štěstí. A prosím tě, starej se o Bellu dobře, ať je šťastná." "Klidně ti můžu slíbit, že udělám všechno pro to, aby byla šťastná. I když z tvého pohledu-" "Ne, Edwarde," řekl Jacob a už se nedrželi za ruce. "Já jen chci, aby byla šťastná. Ať už do smrti nebo ještě déle." "Děkujeme, Jacobe. A já ti děkuji za Bellu. Buď taky šťastný." "Sbohem," řekl Jacob a odcházel. Naposledy mě obejmul. "Sbohem Bells, budu taky, slibuju. Přijď kdykoliv." "Sbohem Jaku a díky." Dívala jsem se, jak odchází a nechala jsem ukápnout jen jedinou slzičku. Potom jsem se otočila do davu a zalil mě pocit pohody a štěstí. Nebe mi připadalo jasnější, květiny krásnější, den veselejší a lidé tady milovanější. Jacob bude taky 3ťastný. Určitě jednou najde tu pravou. "Bello," přišel ke mně Edward, v očích plno starostí o mě. Ale já jsem se na něj podívala s úsměvem na tváři. "Neboj, jsem v pohodě." Slíbila jsem si, že už nebudu pro Jaka plakat před Edwardem. V srdci mi po něm zůstane bolavá díra. Ale já se s ní naučím žít. A potom už jsme se jenom bavili a veselili. Jako nevěsta jsem musela tančit se všema a to bylo pro mě jako noční můra. Charlie, Carlisle, Phil, Emmett, Jasper a ostatní kluci ze školy. Ulevilo se mi, když už jsem si konečně vylezla na Edwardovy boty a tančili jsme náš tanec. Ale jen pomalu, něžně. Už se stmívalo a já byla unavená. Obecenstvo se pomalu trousilo domů. Maminka s Philem odjeli už odpoledne po nekonečném omlouvání. Jeli včas, aby ještě dnes stihli letadlo. Ale líbilo se. Všem. Byla už tma a ve svitu svíček a lampiček tancovali už jen tři páry. Esmé s Carlislem, Alice s Jasperem a Rose s Emmettem. Nikdo jiný už tam nebyl. Ani Charlie. Já jsem se houpala v Edwardovo náručí a užívala si jeho dotyků a polibků. Potom se Edward zvedl, mě stále houpal v náručí, hodil omluvný pohled na skupinku tanečníků a odcházel. "Já ale přece nechci domů," protestovala jsem. "Nejdeme domů, hlupáčku," zašeptal mi do ucha a jeho dech mě omráčil. Došli jsme ke vchodu do jejich domu. Edward jednou rukou otevřel dveře, mě jemně postavil na zem. To strávíme svatební noc v domě věčně bdělých upírů? Ne že bych na ně nebyla zvyklá. Poslední dobou jsem s nimi strávila času víc než dost. Ale stejně, chtěla jsem být s Edwardem o samotě. Mojí rozrušenost jsem ale na sobě nedala nijak znát. Tedy alespoň jsem si to myslela. Však on to už nějak vymyslí. Teď už jsme byli v jeho pokoji a mě spadla brada podruhé. Květy, svíčky, příjemná vůně a uklidňující hudba vládly jeho, i tak krásnému pokoji. Byla to nádhera. Jako v pohádce. "Ale…" vydechla jsem, než mi Edward skočil do řeči. "Neboj, lásko, oni nebudou přes noc tady. Podívej, už odjeli. Budou pryč celý víkend," ukázal k oknu. A opravdu. Zahrada byla prázdná, jen zbylé svíčky tam poblikávaly. Edward ke mně přistoupil, začal mě celou líbat a při tom mi rozepínal moje šaty. Nebránila jsem se. Odnesl mi na jeho obrovskou postel. Trošku jsem se musela poprat s jeho knoflíky na košili, ale brzy leželo naše oblečení na zemi. "Bello, Bello… miluju tě," šeptal mi stále, když přejížděl svými bezkrevnými rty po mém těle. Já jsem mu trošku neobratně a rozklepaně zkoumala každý kousek jeho chladné, mramorové kůže. Položil mě, už nahou na jeho zlatou přikrývku a já jsem se podala jeho studenému tělu. Navždy jeho…
2. Povídku s názvem Přeměna napsala Andrea :) :
PŘEMĚNA
Otevřela sem oči a uviděla ho. Ležel kousek ode mě, stačilo by natáhnout ruku a nechat ji klouzat po jeho dokonalém těle. Vpíjela sem se do něj očima, pozorovala bledou tvář se skoro chlapeckými rysy, avšak poznamenanou desítkami prožitých let. Bronzové vlasy ležely rozházené kolem hlavy, oči měl zavřené, ale já věděla, že nespí, dokonce sem si byla jistá, že ví, že už jsem vzhůru. ,,Dobré ráno,"řekl jako by na potvrzení mé poslední úvahy. Někdy sem docela pochybovala, že nedokáže slyšet moje myšlenky, jako to umí u ostatních. ,,Tobě taky. Jaký byl spánek?" Zeptala sem se s úsměvem. ,,Příjemný." Otevřel medově zbarvené oči a vykouzlil úchvatný úsměv, jaký umí jen on. Posunula jsem se blíž k němu a schoulila se mu v náručí. Edward mě jednou rukou objal a druhou mi přejížděl po tváři. Nevím, jak dlouho jsme tam tak spolu leželi, ale určitě by to bylo ještě dýl, kdyby mi hlasitě nezakručelo v břichu. Edward uvolnil objetí, vstala jsem a zlehka ho políbila na tvář a zamířila do koupelny. Ranní hygienu sem zvládla rychlostí blesku-opravdu sem měla hlad, rychle sem seběhla do kuchyně a nachystala si müsli a sklenku mléka. Jen na okamžik sem se zastavila a pohlédla na prsten na levé ruce, už měsíc sem paní Cullenová. Pořád sem si na myšlenku, že už sem vdaná, nějak nemohla zvyknout. Potřásla sem hlavou a pustila se do jídla. Jedla sem pomalu obestřena náhlým smutkem. Toto je moje poslední jídlo, poslední lidské jídlo, uvědomila sem si. Edward sešel z vrchu a posadil se naproti mně, jeho příchod rozzářil celou místnost a můj nenadálý splín byl rázem pryč. Seděl, mlčel a pozoroval mě. Když sem dojedla, začala sem umývat nádobí. Ano, mohla sem ho naskládat do myčky-náš nový dům měl ono vytoužené zařízení, ale mě ta rutinní, jindy otravná práce jaksi uklidňovala. Povzdechla sem si, náš dům byl krásný, honosný a přehnaně velký. Tak velký dům je naprosto zbytečný, ale Edward si to nenechal rozmluvit. Paličák. Radši sem nechtěla vědět, kolik stál, neodvažovala sem se ani hádat. Miska už byla dávno čistá, ale já pořád přes ni přejížděla žínkou. Byla jsem nervózní, toto byl den, na který sem tak dlouho čekala a já začínala dostávat strach. Strach z bolesti. Moc dobře sem si pamatovala tu bolest, když mě tehdy James kousl. Ten strach byl naprosto neopodstatněný, Edward mi před tím vstříkne analgetikum proti bolesti. Ale nedokázal sem strach potlačit. Edward musel nějak vycítit mé rozpoložení, přistoupil ke mně. ,,Jestli nejsi připravená, nemusí to být dneska. Já počkám, jak dlouho budeš chtít. A-" zaváhal ,,nemusí to být vůbec." Zavrtěla sem hlavou, Edward stále doufal, že si to rozmyslím. Otočila sem se k němu a podívala se mu do očí, byla v nich naděje, naděje, že si to rozmyslím a zůstanu člověkem, ale zároveň sem v jeho postoji cítila jakousi odevzdanost, jako by věděl, co mu teď na to odpovím. ,Ne nerozmyslím si to. Už sem se rozhodla…bude to dneska." Jen chmurně přikývl, tušil to.
Zbytek dne utekl, ani nevím jak. Nervozita a strach zcela zmizely. Teď byl večer a já s Edwardem jsme seděli v obýváku. Původně u toho měl byt i Carlise, ale já sem to nechtěla. V tu chvíli chci být jen s Edwardem a žádné diváky nechci ani nepotřebuju. Edwardovi se to sice příliš nelíbilo, ale nakonec sem ho přesvědčila, připadalo mi to jako můj největší životní výkon. Byla sem úplně klidná, věřila sem Edwardovi a…přinejhorším zemřu. Edward na mě pohlédl. ,, Nemusíš to dělat. Opravdu to chceš?" ,,Ano, sem si jistá." Přikývla sem a Edward mi vstříkl do žil morfium. Carlis říkal, že neutlumí bolest úplně, ale aspoň se stane snesitelnější. Položila sem se na gauč a Edward si klekl vedle mě. Pohlédl mi do očí a pátral po sebemenší známce strachu, nenašel ji. ,,Miluji tě," zašeptal a sklonil se k mému krku.
,,Miluji tě," zašeptal jsem a sklonil se k jejímu krku. Její vůně mě omamovala. Políbil jsem ji, nepatrně se zachvěla. Zlomek sekundy sem ještě zaváhal, ale pak sem to udělal… Zakousl sem se jí do bělostné kůže na krku. Ucítil sem chuť její krve v ústech, zatočila se mi hlava. Chutnala ještě líp, než voněla. Horká krev mi naplnila ústa a já sem polkl. Zmocnila se mě vášeň, pevněji sem se přisál k její kůži a začal pít. Opájen tou nejlepší krví na světě sem nedokázal přestat. Jedna část mého já křičela, ať toho nechám, zabiju ji! Ale ta druhá, ta silnější, která mě zcela ovládla, ji neposlouchala, jediné co v tuto chvíli bylo důležité, aby ani kapka nepřišla na zmar. Skrz rudou mlhu mého vědomí se začala prodírat myšlenka, byla dotěrná a já ji nedokázal odehnat, vyvstala mi před očima a já ztuhl. Bella, to úžasné stvoření, jediná taková na celém světě..a já jí právě zabíjím…Pomalu sem se vzpamatovával, přestal sem pít a udělal sem, to co sem měl: vstříkl jí do krve upíří jed. Roztřeseně sem se postavil, ležela tam bledá, v bezvědomí, tvář zkřivenou bolestí. Posadil sem se a položil si její hlavu do klína. Cítil sem se hrozně, uvědomoval sem si, že svým činem sem ji sice nezabil, ale vysál sem jí tolik krve, že morfium nebude účinkovat, pocítí tu nejhorší bolest, jakou jde zažít…
Bolest, kterou mi způsobilo Edwardovo kousnutí, se neustále stupňovala, nepříjemný pocit na krku, slabost po celém těle. Před očima mi tančily černé mžitky, svět tmavl, až ztmavl docela… Probrala sem se, neuvědomujíc si co se děje, v příští sekundě mě zaplavila ochromující vlna nesnesitelné bolesti. Celé tělo sem měla jako v ohni, ohnisko bolesti bylo na krku, odkud pokračovala do zbytku těla. Bolest, pálivá vše zničující bolest, nic jiného než bolest neexistovalo. Chtěla sem křičet, ale z hrdla mi nevyšel ani hlásek. Bolest překročila mez snesitelnosti a už to nebyla jenom ona nesnesitelná bolest, ale čirá agónie utrpení. Propadala sem se do světa bolesti hlouběji a hlouběji… Po době, která mi připadala jako věčnost, bolest začala ustupovat a za chvíli zmizela docela, na její místo však nastoupilo něco jiného…Otevřela sem oči a poznala, co je to upíří hlad…
3. Luci s povídkou s názvem Přeměna :
Přeměna
Byla jsem hrozně nervózní. Už dlouho jsem na tento okamžik čekala a můžu říct, že jsem se na něj i těšila. Teprve teď, když se to má stát jsem si konečně uvědomila, do čeho jdu. Vlastně jsem si už ani nebyla jistá, jestli to pořád ještě chci. Jediné, co mě jakž takž uklidňovalo, byla představa, že celý zbytek života strávím s Edwardem. Seděla jsem na posteli a čekala jsem. Za chvíli přijde Edward z lovu. Poslední dny chodil na lov častěji než dříve a já jsem to chápala. Musel se přece psychicky připravit. Nechtěl nic riskovat, i když věděl, že já bych mnohem radši riskovala místo, aby mě tu tak často nechával samotnou. Alice a ostatní Cullenovi už byli ve Forks a očekávali nás. Právě ve Forks, v jejich domě - a po svatbě s Edwardem to byl i můj domov - mě promění v upírku. Konečně se tiše otevřely dveře a za nimi stál on. Edward Culen. Když jsem ho spatřila, dech se mi zatajil jako vždycky. Edward plynulým krokem přešel ke mně a něžně mě políbil na rty. ,, Jsi připravená Bello?" zašeptal mi do ucha. Ta otázka mě znovu přivedla do rozpaků. ,, Myslím, že ano," odpověděla jsem nejistě. Ušklíbl se. ,, Možná by jsme to přece jenom měli přeložit," navrhl. Také jsem se zašklebila. ,, Ne. To by nešlo. Dlužíš mi to," zamumlala jsem sotva zřetelně. ,, Já vím," povzdych si a zadíval se mi zpříma do očí. ,, Takže jedeme? Už za půl hodiny nám letí letadlo." ,, Jasně," přikývla jsem a zvedla jsem se. Přehodila jsem si kabelku přes rameno. Mohli jsme jít. Letiště bylo celkem blízko a letenky jsme měli zakoupené předem,takže jsme mohli jít mým pomalým tempem. Letadlo už tu stálo. Nastoupili jsme do něj. Po hodině letadlo konečně přistálo. Ruku v ruce jsme s Edwardem vyšli ven, kde už na nás čekali ostatní Cullenivi. Všichni včetně Rosalie se usmívali a nadšeně se s námi vítali. Společně jsme došli do našeho společného domu. Jakmile jsem překročila práh, začala mě provázet myšlenka, že už je to nesnesitelně blízko. Seděli jsme v kuchyni, když najednou se Carlisle zkoumavě zadíval na Edwarda. Ten jen přikývl a otočil se ke mně. ,, Cítíš se teď na svou přeměnu lásko?" Oči se mi rozšířily hrůzou, přesto jsem přikývla. ,, A ty?" Beze slov se zvedl a s ním i Carlisle. To mě překvapilo. Myslela jsem, že si to odbudeme s Edwardem sami. Všichni tři jsme zamířili do mého a Edwardova pokoje. Carlisle Edwardovi něco říkal ohledně mé přeměny a já jsem se snažila neposlouchat ho. Nechtěla jsem se děsit ještě víc než byla potřeba. ,,Tak jsme tady," řekla jsem a otevřela jsem dveře do místnosti. ,, Asi bude nejlepší, když si Bella lehne na postel," prohlásil zamyšleně Carlisle a já jsem bez řečí zamířila ke své posteli, kterou už brzy potřebovat nebudu. Opatrně jsem se na ni posadila a na Carlisleovo naléhání jsem si potom lehla. Edward mě jemně chytil ledovou paží za ruku. Usmál se na mě, a já viděla, že se do toho úsměvu musí nutit. ,,Jsi si opravdu jistá?" zeptal se naposledy a já jsem opět přikývla. Sklonil se nade mnou a dlouze mě políbil. Potom se jeho rty od mých oddělily a on mě pohladil po tváři. ,, Jdem na to," vzdychl a sklonil se k mé ruce k místu, kde jsem měla jizvu od Jamese. Chvílo zaváhal a pak mě kousl. Unikl mi chabý výkřik bolesti. Během chvíle jsem začínala pociťovat, jak se mi jed šíří tělem. Ta bolest byla ukrutná. Edward mě trpělivě konejšil, že všechno bude dobré. Brzy jsem ho přestala vnímat úplně. Soustředila jsem se jen na tu řezavou bolest. Ucítila jsem poslední tlukot mého srdce, potom se zastavilo. Uslyšela jsem něčí hlas: ,,Myslím, že přeměna je dokončena." Někdo se nade mnou sklonil. Nějaký obličej. Něco se mi vybavilo, ale nemohla jsem si vzpomenout co. Ten upír mi někoho připomínal a já nevěděla koho. Proto mě dost překvapilo, když mě políbil na čelo. ,,Jak ti je Bello?" ,,Bella,"opakovala jsem jsem. Ano, tak jsem se kdysi jmenovala. Isabella Swanová. ,,Myslím, že ztratila paměť,"řekl jiný mě povědomý hlas. ,,Mám žízeň," hlesla jsem.
4. Tinushka s povídkou Přehozené role :) :
PŘEHOZENÉ ROLE:
Když láska zavelí, rozum je v prdeli
aneb
nechval dne před večerem
(doufám, že to neni zas tak divný..jej já úplně předělala Stmívání:D)
Stála na kraji lesa a nechala lehký vánek, aby si pohrával s jejími vlasy. S pocitem čerstvě nasyceného lovce obrátila své zlatavé oči ke Slunci.Její bledá kůže při dopadu slunečních paprsků diamantově opaleskovala a od úst jí stékal pramínek krve. Konečně se cítila volná, nesvázaná pravidly utajení. Ano, ve Forks byl další z mála slunečných dní a Bella se musela držet z dosahu civilizace. Většina věcí však netrvá věčně a tak se i ze slunného dne vyklubal obyčejný den plný deště. No, alespoň si dala malou svačinku.
Kapky deště bubnovaly na skla oken pokoje právě se probouzejícího Edwarda, který se velmi neochotně zvedal z postele. S myšlenkou, že si již zachvíli dá teplé toasty s džemem doplněné čerstvě vymačkaným pomerančovým džusem se vydal do koupelny a následně do kuchyně, kde se jal připravovat vysněnou nádheru.Snídani. Usedl ke stolu a zděšeně se zadíval na hodiny. Měl poněkud menší časový skluz. Taky ho mohlo napadnout, že něco je v nepořádku, když neviděl svou matku v jídelně s mističkou celozrných cereálií. Rozhlédl se po kuchyni,nechal toasty toasty, popadl sušenky BeBe dobré ráno a co nejrychlejším tempem se snažil dostat k autu. Koneckonců...snídat může cestou.
Ladným pohybem se elegantně vyšvihla z auta a roztáhla nad sebou deštník. Z její neutrální,nic neříkající tváře bylo těžké vyčíst co si myslí o všech těch spěchajících, zmoklých spolužácích. Přemýšlela nad minulostí, vzpomínala na svůj lidský život, na Carlisleovu záchranu. Nestávalo se moc často, že by se takto zamyslela. Pomalu se vydala ke školní budově. Edwarda,který do ní vzápětí málem narazil si všimla až naposlední chvíli. Roztěkaná. To nebylo dobré znamení. Podívala se na něj svýma jasnýma očima a vyčkávala. Vypadal docela vtipně s těma sušenkama nacpanýma v puse.
Podíval se na ni a vytáhl si sušenky z pusy. "Bello", vyhrkl až příliš nadšeně místo pozdravu. Jak jí jen říct, že se mu líbí? Povzdechl si. Bella samozřejmě zaregistrovala i nejmenší pohyb na míle daleko, takže Edwardovo povzdechnutí nepřehlédla. Kéž by tak uměla číst myšlenky, alespoň by věděla co se děje bez její hloupé otázky "Co se stalo?",kterou záhy položila. "Nic, Bello, jen....nech to být", podíval se na ni. Neuměl lhát. Alespoň zatím ne...
Dívala se zpod svého suchého místečka pod deštníkem, jak mokne. Skoro jí ho bylo líto a najednou měla skoro neovladatelnou chuť políbit ho. Nechápala to. Roztěkaná a zmatená-špatná kombinace. Pozorovala kapky deště, jak s tichým šuměním dopadají na asfaltem dlážděnou silnici. Dařilo se jí ho moc nevnímat jen do doby,kdy na něj začalo hlasitě upozorňovat jeho nervozní srdce. Omámeně k němu obrátila oči a udělala krok směrem k Edwardovi. V tu nejžalostnější chvíli si uvědomila co dělá, že to jedna její část nechce udělat,nechce zklamat Carlislea,nechce zklamat Esme. Ale zároveň si uvědomila,co chce její druhá část,co potřebuje,po čem touží. Všechno to mělo jméno a to jméno znělo Edward. Podívala se na hodinky. "Edwarde...do školy to stejně už nestihnem,tak..." odmlčela se. Sakra jak to má formulovat? Všechno jí v tu chvíli znělo divně a cize.
Omámeně na ni pohlédl "No,máma není doma,takže by jsme mohli třeba...". To byla zoufale trapná situace.Pro oba."Teda co to říkám...měli by jsme jít do školy" sice cítil téměř to samé co ona,ale cosi mu naznačovalo,že to asi nebude zrovna nejlepší nápad,dělat to,co chtěl dělat. Co chtěl vlastně dělat? A co vlastně Bella myslela?Nadechni se Edwarde,to bude dobrý,je stejně nervozní jako ty,to je dobrý znamení.Moment!Dobrý znamení čeho? A byla to nervozita nebo...něco jiného? "Edwarde, já vím, ale už je stejně pozdě..." pronesla zvláštním tónem. "Pozdě?Pozdě na co?" v jeho hlasu znělo cosi zvláštního.Cosi jako...zděšení?Usmála se. "Na školu,na co jinýho?"poznamenala pobaveně. "Uh-huh" ozval se Edward poněkud zmateně. Takže né jakýsi vztah? Nadechnul se. "Co třeba zajet místo školy ke mně domů?" tak,a bylo to venku. Bella se na něj podívala se zvláštním výrazem. Souhlasně kývla a už oba mizeli v Edwardově autě k jeho domovu.
Cesta uběhla nepříjemně pomalu- v tichosti. Ani jeden z nich nechtěl mluvit nebo snad netušil co by měl říci. Neměli potřebu ani zapínat rádio, užívali si svých vlastních myšlenek. Ona si chtěla vzít co nejvíc za každou cenu, on se chtěl utopit v ní. Myšlenky lovce a předem se vzdávající oběti. Rozdílné ale přesto stejné. Zastavili a naposledy zaváhali. Ani jeden netušil jak tohle všechno skončí. Tápavě doklopýtali dovnitř a bez toho,aby od sebe oddělili své rty,dopadli na Edwardovu postel. Nepříjemně nízkou teplotu jejího těla v tuto chvíli nevnímal. Kdo by tušil,že to bude poslední chvíle jeho života?Jeho lidského života?
omlouvám se ale odstavce nejsou tak jak mají být .. :(
A obrázek poslala Edik:
Jelikož je jediná a její obrázek se mi mooc líbí tak postupuje do dalšího kola :D Neuplatila mě ani nic jiného :D
Nechť vyhraje ta nejlepší :) Hodně štěstí :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tinushka Tinushka | Web | 3. října 2008 v 22:35 | Reagovat

A Sabuško?:D Počkáš i na mou "lehce" divnou povídku?:D

2 SaBíí SaBíí | Web | 4. října 2008 v 10:06 | Reagovat

když jinak nedáš :D

3 Hanka Hanka | 12. října 2008 v 19:42 | Reagovat

Hele, jak dlouho se může hlasovat? Kdy to skončí?

4 SaBíí SaBíí | 16. října 2008 v 21:13 | Reagovat

Umm.. newím :D možná 1.listopadu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama